RESTART METABOLISMU

Zrovna sedím v houpacím křesle, nohy mám opřené o topení a piju horké mléko s medem, moje stoprocentní sedativum, a přemítám o sobě jako člověku, o sobě jako podnikatelce. 

Nikdy jsem nebyla hrdá na to, že jsem zhubla, to vůbec. Hrdá jsem na tu cestu, kterou jsem ušla. Vztah ke sportu jsem měla odjakživa špatný, jakby také ne, když mě všechny sporty hned fyzicky odrovnaly. Tlusté děti prostě nemají rády sport. Tak to prostě je. Z nutnosti jako studentka začla se spinningem, který byl náročný, ale nebolela mě kolena. Když jsem na začátku podnikání opět přibrala, věděla jsem, že je zle. Ve všech kilem, která jsem nabrala, se skrýval tuk. Znova (pokolikáté už?) jsem se pustila do spinningu a přidala HEAT. Při první lekci HEATu jsem odpadla po třech minutách. Ale nevzdala to, vydržela chodit rok dva s četností třikrát týdně. Mým bojovým úkolem nebylo zhubnout, ale nabrat svaly a zrychlit metabolismus. Váhový úbytek skutečně nebyl zásadní, ale moje fyzička byla lepší a lepší. 

Mám ráda svobodu a proto jsem na jaře obula běžecké kecky. Žádná omezení rozvrhem fitcentra, výběrem hudby...prostě všechno na mě. Nikomu nevadil ve sluchátkách Antonín Dvořák nebo Air. První běh trval patnáct minut a představoval střídání minutky klusu a chůze. Celý následující den mě hrozně bolela lýtka a stehna tak, posadit se a zvednout se ze záchoda vypadalo spíš jako lezení po lezecké stěně. Rozhodla jsem se, že se nevzdám. Znova jsem obula kecky, nastavila budík na pátou ráno a vybíhala každý druhý den na chviličku, z chviličky se staly čtyři kilometry, ze čtyř sedm a ze sedmi deset a běhání jen pro radost. Žádné výmluvy, že na pohyb není čas. Kdo nechce, hledá výmluvy, kdo chce, hledá způsoby. U hubnutí to platí dvojnásob. 

Běh je komplexnější zátěž pro tělo, neposilovala jsem jen nohy, ale i břicho. Díky běhu a mojí vytrvalosti jsem zhubla do normálního pásma dle BMI. Běh mě nadchl, protože jsem na sobě velmi rychle pozorovala zlepšení a běhám vlastně už jen pro radost, povinnost je dávno pryč. A na to jsem právě moc hrdá.

Běžela jsem i těsně před Štědrým dnem po zamrzlých polích, jednu letní srpnovou noc jsem běžela o půlnoci v parku při úplňku a už to bude skoro rok, co mám to štěstí pozorovat proměnu krajiny v průběhu všech ročních obdobích.

MOJE MÉNĚ TUČNÁ VYSOKOŠKOLSKÁ LÉTA

Konečně jsem chytla život za pačesy, doposud to bylo naopak. Budiž přímým důkazem, že mi vypada polovina vlasů, které již nikdy nedorostly ani přesto, že jsem chodila ke strejdovi na panthenolové injekce, po kterých jiným pacientům vlasy narostly. I úplně plešatému policejnímu náčelníkovi. Alespoň to tvrdil strejda a jeho sestřička.

Přizpůsobila jsem si studium tak, abych jej zdárně byla schopna dokončit. A začala pravidelně jíst. Našla jsem si lektorskou práci jako pořádnou brigádu a mezi školou a prací jsem dvakrát týdně začla sportovat. Jako nejvhodnější sport pro obří rosolovitou kouli jsem zvolila spinning. Po půlroce jsem již vážila krásných sedmdesát. Zvýšilo se mi sebevědomí. Našla jsem si přítele. V Praze. Angličana. Tak konečně la belle vie! Měl krásný hlas, narozdíl ode mě neuvěřitelně bílé zuby a velikost přirození, které domorodci v Keni říkají jumbo. Praha, hlavně Letná, se mi zaryla do srdce tak, jak se žádnému chlapovi nepodařilo. Sem tam se v Praze vyskytnu a vždycky zdvihám hlavu a moje sentimální vzpomínky hledají letenský park. Sic jsem dostala kopačky, první v mém životě, dolce vita tedy skončila dříve než jsem čekala, přibrala jsem a neudělala jedinou zkoušku v probíhajícím letním semestru, seznámila jsem se a celé léto randila s vtipným a stejně jako já méně konvenčním chlapíkem, se kterým tvoříme dvojici velmi horkých hlav doteď.  Hrozně se mi nelíbil a já jemu taky ne, jak přiznal i před mojí maminkou, říkal mi koule. Stejný smysl pro humor a tvrdohlavé povahy nás spojily (a rozdělovaly a spojovaly a rozdělovaly...), ale vždycky jsme u sebe skončili. 

Po dokončení vejšky jsem se držela na stabilní váze 68 až 70 kilo. Poměrně brzy jsem začla podnikat, zvykala jsem si na nový nepravidelný režim, velký stres a ejhle, v prosinci 2011 váha ukazuje 78 kilo. Na nic jsem nečekala, začala jsem si zapisovat jídlo a osedlala spinningové kolo, které mi už jednou tolik pomohlo. Strašák prvního stupně obezity byl tak mocný, že jsem nečekala na novoroční předsevzetí a začla ještě před štědrým dne. Na jaře jsem byla o osm kilo lehčí. Jenže moje tělo vysílené hladovkami v předešlých letech a každodenním stresem z rozjezdu podnikání najelo na úsporný režim. A bylo zle. Nehubla jsem  ani když jsem každý den sportovala v aerobním pásmu a jedla minimálně. Nejkvalitnější spalovače tuků se mnou ani nehly. Žádný z nich. Lipo 6, Hydroxycut, Fat Stove Gel...nic. Aha. Tentokrát na to musím skutečně z gruntu. Hůř být nemohlo, tělo už nemohlo dál a dávalo mi to najevu, ukazovalo na mě vstyčený prostředníček. Rekonstrukce byla nutná.

A o rekonstrukci mého metabolismu v dalším příspěvku...

FOTKY Z PRŮBĚHU A AKTUÁLNÍ

Rovníková Afrika 2012, 70 kilo

Rovníková Afrika 2013, 66 kilo

Balení na dovču 2014, 58 kilo

MOJE JEŠTĚ TLUSTŠÍ VYSOKOŠKOLSKÁ LÉTA

V mých nejtlustších dnech jsem se jistě koulela v pásmu mírné obezity dle BMI. To byl pomyslný vrchol, ze kterého naštěstí vedle cesta dolů. Tím ale předbíhám.

Vejška byla těžšká. Velký objem teoretického učiva. Teorie mě nebavila. Nebavilo mě studium. Musela jsem si přivydělávat. V Tescu na pokladně deset hodin denně. Kila se plížila, plížila se deprese převlečená za melancholii, později apatii. Po roce a půl se ozval pud sebezáchovy. V lednu pojedu do Francie jako aupair, tam se mi bude lépe dýchat. La vie est belle, la vie est belle, říkala jsem si. Letenka od Air France se nepotvrdila jako zárukou sladkého života. Ve Francii mě apatie neopustila. Následovaly měsíce, které nebyly nepodobné nekonečnému pádu do Maelstromu. Po návratu domů jsem nebyla schopna ani odevzat již dokončenou seminární práci, dodnes si pamatuji její téma - srovnání HG Wellse a Julese Vernea. Našla jsem si novou brigádu, dělala jsem obsluhu v internetové kavárně.

Paní majitelka se jmenovala Dagmar, žena kypré postavy a hustých perodixových vlasů nebo čehosi, co kdysi vlasy bývaly. Kavárna byla v patře půvabného barokního domu s výhledem na františkánský kostel. Krásně vrzaly schody. Bývala tam ohromná klec se dvěmi andulkami, které celé scéně - rozuměj zapnutým starým vrčícím monitorům pod barokní klembou a horkému vzduchu z rozpálených městských chodníků stoupajícího vzhrůru - propůjčovaly jakýsi nádech exotických krajů, do kterých, jak jsem tenkrát ještě ani nemohla tušit, se i já měla brzy vydat. Tato poetika by se jistě mohla zdáti rájem na zemi uprostřed města nebýt podivných klientů kavárny. Já tam pracovala v létě. Parném létě. Jeden zákazník v Kristových letech vždy přicházel v baloňáku s dírami v kapsách a sednul k nejvzdálenějšímu počítači. Štítila jsem si vzít těch čtyřicet korun, které promasturboval pod svým svrchníkem. Chodil často. Díval se mi hluboko do očí a usmíval se. Později jsem se dozvěděla, že je  uznávaným houslistou, členem filharmonie. Pane jo. Často jsem na něj při mé další cestě životem narazila ve městě, vypadal pořád stejně, já už byla zaměstnanec, později podnikatelka. Stále nosil baloňák. I když Dagmar už svoji živnost dávno zavřela. A v časech více a více dostupnějšího internetu zanikaly všechny internetové kavárny, útočiště mnohých úchylů.

Onehdá jsem potřebovala na katedře romanistiky něco vyřídit. Měla jsem bílou sukni a zelené tričko. A náramek ze žlutých dřevěných korálků. Čím dál tím víc jsem cítila, jak nemám ráda své tělo. Jak se za něj stydím. Katedra byla až ve třetím patře. Styděla jsem se použít výtah, profesorka fonetiky si mě prohlížela s despektem a tak jsem tedy vyšla schody. Je nutno zmínit, že čím víc jsem nesnášela svoje tělo, to jest čím víc jsem vážila, tím víc jsem měla pocit, že se na mě lidé dívají s despektem.  Po výstupu do třetího patra mě zarazilo, jak se mi špatně dýchá. Ale měla jsem radost, že jsem si po předešlých měsících alespoň trochu olízala rány a začala uvažovat trochu pragmaticky, tedy zachraňovat studium.

Na druhý den ráno jsem si stoupla na váhu, už si to napamatuji přesně, ale myslím, že to bylo kolem 83 kil při výšce 166 čísel. Dle BMI mírná obezita. Jako obsluha internetové kavárny, kde jsem deset hodin seděla na zadku, jsem začla schrańovat klíčové informace: pravidelná strava, snídaně, pohyb. A hlavně: pro mě nejzásadnější a nejužitečnější informace: i úbytek jednoho jediného kilogramu pozná srdce. Srdce! Ten nehezký sval nepravidelného tvaru, ta pumpa života, kteoru moje kila trápí nejen přeneseně,  pocítí úlevu už od jednoho jediného kila tuku v hromadě dalších kil.

A to byl tedy začátek mojí cesty. Dlouhé cesty.

MOJE TLUSTÁ STŘEDOŠKOLSKÁ LÉTA

Narodila jsem se tlusté mámě jako tlusté dítě. Přesněji jako malé tlusté dítě. A rostla jsem. A tloustla. A rostla a tloustla. Při lékařské prohlídce ve čtrnácti letech se mě paní doktorka zeptala, zda vím, že v mém věku při 166 cm je adekvátní váha 58 kilo. Přiznala jsem, že to jsem nevěděla, ale prsa velikosti čtyři a kalhotky velikosti L dávaly tušit, že mi leccos přebývá. Hlavně na stehnech a zadku, tam to přebývalo úplně nejvíc. Svoje stehna  a zadek mohu jistojistě obviňovat z toho, že tělocvik - došlo-li na šplh či skákání přes kozu - se pro mě stal zdrojem frustrace. Dokonce jsem si svými opakovanými neúspěchy u tyče vysloužila privilegium se k tyči nepřibližovat a být ohodnocena. Nedostatečnou. Sport jsem s výjimkou planých pokusů o aerobik zavrhla.

V těch krásným čtrnácti jsem četla časopisy pro dívky (za což jsem se už v patnácti styděla), poslouchala REM a hladově četla knihy po sestře nebo bráchovi. A tu to přišlo. Spíše než přišlo to uzrálo. V časopise CosmoGirl (dej mu Bůh věčnou hanbu) psali, že dívky v mém věku se zajímají o to, jak vypadat jako modelka, neboť modelky stojí ve společnosti výše než lékaři a učitelé (rozhodně výše než ti, co jsou tlustí) a další zájem je jak nejlépe orálně uspokojit svého chlapce. A ejhle. Jak mohu uspokojit chlapce, když 1) žádného nemám a 2) nejsem modelka (a proto tedy nemám chlapce) 3) nejsem si jistá, jestli chlapcův úd celý chlupatý či jen na podbřišku. Heuréka! Zhubnu. Ubrala jsem u oběda knedlíky. Trpím. Ježíš taky trpěl. (Morálně odporná útěcha, já vím, jenže zabírá i na pohotovosti se zubem moudrosti). To nestačilo. Začala jsem jíst musli. Bez efektu.. Přestala jsem jíst. Takové víkendové nejedění, neb  po dvou dnech honičku hladu a žaludku vyhrál...hlad. Prohlásila jsem se za vegetariána. To nebylo tak špatné. Když se odolá jedné nožičce vídeňského párku, odolá se i druhé. I přes slzy v očích (ne, křen to nebyl) jsem nejedla maso do krásných dvacetiněco let. To jsem se zamilovala a bylo mi řečeno, že holky vegetariánky nestojí v posteli za nic. Kvůli němu bych zubama trhala celou krávu a pila její teplou krev. A kuře mi stejně zase zachutnalo. Krůta byla novinka, ale taky dobrá.

Nástup na střední školu se nesl téměř v novoročním duchu - nová škola, noví lidí, nové tělo. I tomuto předsevzetí bylo osudem vyměřeno krátké trvání. Jen se tak trochu rozkoukalo na světě, zamžouralo očičkama a pošlo hladem po úspěších. Jít do školy totiž znamenalo minout pekárnu, ze které se linuly libé vůně dávajíc tušit, že pekařka dneska určitě dala omylem extra porci tvarohu na jeden svatební koláček, korunovaný rozinkou na smetanové polevě trůnící jako rubín mezi perlami. Jako vyplavená hvězdice v mořské pěně čekajíc na turistu, kterému svojí mučednickou smrtí poví: trpím a umírám pro to, abys ty středoevropane viděl, jak vypadá rovníkový ráj. Nebylo úniku, pekárnu bylo cítit i v okolních ulicích. Deset let poté stále zvažuji, zda pekařku zažalovat o újmu na zdraví způsobenou nabráním přebytečných kilogramů. Byla to past. Předčasná maturita, u které jsme všechny studentky elitní střední školy propadly (kromě Markéty, ta od maminky měla za úkol přechroupat místo oběda tři až čtyři mrkve). Mimochodem, často na ní vzpomínám. Žárlila jsem na ní. Nenosila podprsenku a její vyčnívající bradavky zlepšovaly náladu zejména profesorovi dějepisu. Moje prsa už od třinácti let nabrala neúprosný směr jih...Nikomu nezlepšovala náladu. Mě teda ne.

Navíc obědvala jsem nejdříve ve tři hodiny. Prestižní škola má většinu studentů něžného pohlaví, které ve skutečnosti vůbec není tak něžné (jak se k tomuto omylu dospělo? Co na to řekne vývojová psychologie?). Středoškolský život jsem si představovala jinak. V seriálu Beverly Hills vypadal středoškolský život rozhodně jinak. Škola těžká a příliš holek mi nedělá dobře. Naštěstí jsem hodně četla. Francouzskou modernu, britskou satiru, americký romantismus. Dodnes se mi sem tam na to podaří někoho sbalit. A to si pletu Henryho Millera s Arthurem Millerem a Henry Jamesem. U Jamese vůbec nevím proč...

Se svým zklamáním z prý nejhezčích let jsem se nějak vypořádala a váhu si až k maturitě držela ve flexibilních mezích 65 kg a 70 kg. Byla to černobílá období, kdy jsem si za dva dny dovolila jeden jogurt Vitalinea malinový (za odměnu) nebo Vitalinea bílý (preventivně jako trest za všechny prohřešky minulé i budoucí. Nutno podotknout, že po dni a půl bez jídla jsem Vitalineu vyhodnotila jako delikatesu hodnou minimálně jedné hvězdy Michelin. To samé ale tvrdím i o napůl uhnilých bukvicích (snad to byly skutečně bukvice), které jsem nalezla na vrcholu Bystré v Tatrách poté, co svačina zůstala v chatě na stole a celé hodiny výstupu byly o to náročnější, protože jsem se soustředila na umění telekineze. S jistotou mohu říci, že telekinezi neovládám. Chléb se šunkou se nepřemístil z chaty do krosny, ačkoliv se mu cestou nabízel půvabný výhled.

Všechna ta kila navíc mě kromě prdele (ne, zadeček tomu opravdu říkat nebudu) tížila taky v duši. Tam vlastně nejvíc. Společnost se chová k tlustým lidem s nepřiznaným despektem. Tomu se ještě ve svém psaním budu věnovat.

Po maturitě jsem se stala vysokoškolačkou. A tom více v další příspěvku.

Úvod

Hodně dlouho jsem zvažovala, zda blog začít psát či nikoliv. Několikát jsem se rozhodla, že ano, blog tedy založila, ale vzhledem k mému netechnickému založení mě zakládání blogu natolik vyčerpalo, že jsem zapomněla, co vlastně chci sdělit a ejhle  kyberprostor je obohacen o moje prázdné blogy, ke kterým jsem ztratila přístup a žijí si svým vlastním životem.

Ráda bych ukázala mojí cestu, které začala u prvního stupně obezity a vedla do normálu dle BMI. Byla to dlouhá cesta, pomalá cesta, nudná a nezáživná. Na každém druhém kroku na mě číhalo převlečené selhání. Na cestu jsem se vydala několikrát, protože jsem ještě nevěděla, že první krok člověk udělat nikoliv pravou nohou, ale hlavně v míru sám se sebou. Nikoliv ve válce se svým vlastním tělem.

Budiž můj blog inspirací...